Přinášíme vám druhou část ankety o sdíleném bydlení. Jak už jsme psali v úvodu k prvnímu dílu, jeden z oslovených kolektivů nám poslal tak rozsáhlou odpověď, že si zaslouží samostatný příspěvek.
1. Můžete nám popsat, v jaké formě sdíleného bydlení v současnosti bydlíš?
Všichni: V počtu něco málo přes 10 lidí si pronajímáme dům se zahradou ve větším krajském městě. Majitel je senior, který v domě vyrůstal a nyní bydlí jinde. V procesu hledání vhodného objektu k pronájmu jsme jako větší skupina lidí s několika psy nebudili přílišné nadšení majitelů a majitelek, nicméně zde jsme narazili na výjimku. Dům nám pronajal za relativně slušnou cenu proto, že se mu „líbíme“. To má samozřejmě výhodu v tom, že se s ním dá domluvit i na věcech, které by v běžném komerčním nájmu nebyly možné. Po roce pronájmu s námi například uzavřel smlouvu na dobu neurčitou, což považujeme za vstřícný krok. Na druhou stranu nás to nutí přihlížet k tomu, že má k domu citovou vazbu (a špatné zkušenosti s předchozími nájemníky), takže si tady nemůžeme dělat všechno, na co bychom asi měli nárok, a necháváme si od něj kecat do změn a oprav a tak trochu lézt do soukromí. Je prostě těžší se na náš vztah koukat čistě třídně :).
Co se týče složení obyvatel, máme to tady pestré asi tak akorát na to, abychom se navzájem spíše obohacovali a doplňovali, než že by nás naše rozdílnosti přerůstaly: věkový rozdíl mezi nejmladšími a nejstaršími obyvateli je kolem 17 let (ale nikdo nemá děti); pracovní a studijní režimy máme každý trochu jiné, takže například o půl osmé ráno nevznikají fronty na koupelnu (ale ani moc často se nestává, že by se potkávali lidi, kteří vstávají do práce, s těmi, co jdou zrovna spát); naše subkulturní rozlišnosti jsou dost velké na to, abychom se se spolubydlícími podívali i na akce, kam bychom asi normálně nešli (ale nikoho zvlášť nepřekvapí, když ráno v kuchyni potká třeba kolumbijskou kapelu); po aktivistické stránce to máme taky hozené různě, takže se nestane, že by během klimakempu na baráku neměl týden kdo zalít kytky (ale bez většího vysvětlování všichni chápou rizika a omezení s aktivismem spojená, například když máme po klimakempu několik týdnů zaskládanou garáž až ke stropu).
Na domě a kolem něj děláme i nějaké veřejné a poloveřejné akce, ale vzhledem k výše uvedenému, a taky vzhledem k tomu, že nejsme v sousedství, kde by něco podobného bylo zrovna běžné, na to jdeme raději pozvolna. Jinak na domě fungujeme docela organizovaně, pravidelná pléna díky většinovému aktivistickému zázemí nepřijdou nikomu divná a naopak jsou velmi dobře strukturovaná. Část jídla se nakupuje ze společného fondu a vaření i pro „ostatní“ se děje tak nějak automaticky, aniž bychom museli mít domluvenou společnou večeři. Klasické problémy například s (ne)úklidem společných prostor se samozřejmě nevyhýbají ani nám, ale naštěstí jsme schopni o tom mluvit a snažíme se o konstruktivní způsoby, jak je řešit.
2. Jaká má pro tebe sdílené bydlení pozitiva?
Felix: Když jdeš v noci z hospody a dal by sis před spaním ještě něco rychlého k snědku, máš docela slušnou naději, že neskončíš u chleba s hořčicí, ale ve sdílené kuchyni na tebe čekají třeba lasagne, které zbyly spolubydlícím od večeře. Jinak je pro mě asi nejsilnější ta společenská stránka, že člověk není ve společenské izolaci a odkázaný na setkávání se s lidmi jenom v hospodě nebo práci. I když bychom se bavili o návštěvách, díky tomu, že máme všichni svoje vlastní okruhy známých (ačkoliv s velkým překryvem), člověk pozná daleko víc nových lidí, a mnohem líp než u krátkých setkání někde venku. Velmi podobné to je v aktivistické rovině – někteří se podílíme na společných a někteří na příbuzných aktivitách, takže synergický efekt je tady nabíledni.
A pak ovšem taky spousta malých praktických drobností. Nakupování ve velkém je levnější a člověk nemusí chodit do obchodu tak často, protože se v tom střídáme. Když pro mě někdo uvaří oběd, já za ně umyju nádobí, a naopak. Když potřebuji na víkend pohlídat psa, pravděpodobně stačí poprosit někoho ze spolubydlících, aby mu nasypal jídlo a občas ho pustil na zahradu. U dumpster divingu se člověk nemusí krotit, protože ví, že neexistuje množství, které by se doma nesnědlo. V domácnosti máme spoustu užitečných věcí, které bych si sám nekoupil, ale tady je donesl někdo jiný a dal do společného používání. U snídaně si máš s kým pokecat a dovíš se spoustu nových drbů. A takhle by se asi dalo pokračovat hodně dlouho.
Greta: Jo, to společné vaření je určitě výhoda. Přijdeš domů z práce a je navařená večeře. Na druhou stranu si navaříš dopředu na dva dny a pak přijdeš a najdeš akorát prázdnej hrnec. Takže to vlastně může být i naopak.
Za pozitivní považuju i společný brigády na zahradě nebo úklidy. Sejde se nás osm, rozdělíme si práci a to, co by třeba dva lidi dělali týden, máme hotový za dva dny. A navíc je při tom daleko víc zábavy.
Bonifác: Souzním s tím, co už padlo. Vedle sdílení jídla, bydlení a zálib je pro mě výhodou různorodost barákové osádky (jakkoliv při pohledu zvnějšku bychom určitě nějakou nálepku schytali). Sdílení stejného prostoru v takové skupině slouží jako permanentní nástroj proti zakrnění a přílišnému zpohodlnění ve vlastní bublině. Ten proces učení se, jak spolu ve větší skupině vyjít, učení se od ostatních a celkově inspirativní prostředí je pro mě tou největší výhodou. Velikost domu a zahrady zase dává prostor pro kreativní vyžití a práci rukama. V osobní rovině to má až terapeutický účinek. Zároveň starat se o takovou plochu sám nebo v menším počtu lidí by znamenalo mnohem delší proces, případně bych se do některých projektů vůbec nepouštěl a dělal jen to „nejdůležitější“.
3. A jaká negativa?
Felix: Že musí člověk obětovat trochu soukromí nebo si občas počkat, než bude volná koupelna, je asi jasné. Na sebedisciplínu a ohleduplnost jsou taky kladeny větší nároky, protože osobní nedostatky a selhání (zapomeneš po sobě uklidit, nechce se ti sprchovat, po návratu z hospody si v dobré náladě zpíváš atd.) odnáší všichni. Taky se musíš naučit na jednu stranu trochu víc odpouštět – protože co teď podělal někdo jiný, se může příště stát tobě – a na druhou stranu otevřeně mluvit o věcech, co ti vadí, protože si lidi občas ani neuvědomují, že něco dělají špatně. Balanc se v tom hledá těžko, ale v rámci psychohygieny je to nezbytné.
No a samozřejmě schůzování a rozhodovací procesy vůbec. Když máš dvě schůzky v práci a pak jednu aktivistickou, představa, že tě ještě doma večer čeká tříhodinové plénum, tě dokáže naplnit hrůzou a sociální fobií, i když se je snažíme dělat co nejpříjemnější a co nejefektivnější. Větší návštěvy je dobrý ohlašovat předem. Musíš počítat s tím, že skvělý nový závěs do sprchy se všem nebude líbit tak moc jako tobě, a na druhou stranu nechápeš, proč někomu nevadí ty staré oprýskané židle v kuchyni a nemá potřebu je vyměnit.
Jo a taky zatím nejsme tak daleko, abych mohli chodit po domě nazí.
Greta: Když má člověk občas asociální náladu a chce být chvíli sám, tak to může být problém. Zvlášť pokud s někým sdílíš pokoj.
Úklidy jsou kapitola sama pro sebe. Zatím jsme nevymysleli způsob, jak koordinovat úklidy společných prostor tak, aby to opravdu fungovalo. Většinou si zavedeme nějaký systém, radujeme se, jak skvěle jsme ho vymysleli, a po pár týdnech zjistíme, že stejně nefunguje. Úklid tak padá na pár jedinců, kteří jsou vůči míře „zabordelenosti“ citlivější než ostatní. Mají pak pocit, že jen neustále uklízí, a jsou z toho frustrovaní. Tak se domluvíme na novém systému úklidů… a tak to jde pořád dokola. Takže jestli někdo vynalezne něco, co v rámci úklidů funguje, sem s tím :).
Bonifác: Jakkoliv se o to snažíme, ne vždy je snadné komunikovat věci, které nám na chování druhých v rámci společného bydlení nesedí (úklid, vztahování se k dílčím úkolům na domě, zanechávání náhodně pohozených věcí…). Nebydlet s nimi, člověk by si toho ani nevšiml, takhle to má v sériích drobností před sebou často. Na druhou stranu, sdílené bydlení může pomoct odhalit i vlastní komunikační nedostatky, které by v sobě jinak neměl člověk tendenci konfrontovat.