Gentrifikace je pojem, který se u nás pomalu, ale jistě začíná zabydlovat spolu s tím, jak se mění tvář center měst a některých čtvrtí, které se postupně stávají pro své původní obyvatele nedostupnými.
Když jsem loni v létě během jedné horké srpnové noci brouzdala ulicemi hamburského Sankt Pauli, zničehonic mě přepadl intenzivní smutek a plnou silou na mě dolehl pocit pomíjivosti. Tahle část města, tenhle svobodný přístav pro všechny levičáky, anarchisty a pankáče, existuje pouze v tento jediný okamžik. Za pár měsíců nebo let už zde vůbec nemusí být, mohou ho spolknout sterilní kanceláře, vycíděné ulice a všude stejné hipsterské kavárny s kyselým espressem.
Co dělat, když nám gentrifikace bere neskutečnou rychlostí místa, která máme rádi? Místa, kde jsme doma? A do jaké míry se na tom všem sami podílíme?
Žít ve městě vždy znamenalo změnu. Něco zaniká, něco vzniká. Ale v posledních desetiletích a letech se toto tempo přeměny v každém velkém městě na světě dramaticky zrychlilo. Proces proměny, o které mluvím, se jmenuje gentrifikace. Ta bývá popisována jako proměna sociální struktury místa: dříve chudší a levnější čtvrť se stává atraktivnější, stěhují se do ní lidé s vyššími příjmy, což zdražuje nájmy a zvyšuje ceny nemovitostí. Za oběť jí padají nejen lidé, kteří si už život zde nemohou dovolit, ale i komunitní a nekomerční prostory. Vzpomeňme si například na smutnou vyklizenou Kliniku, chátrající memento Milady nebo aktuálně fízly vyklízené squaty v athénské Exarchii. V místě, kde má každý čtvereční metr cenu zlata, není pro alternativu místo.
Pozor, přicházejí pěšáci gentrifikace
Paradoxní je, že podobná místa jsou zároveň oběťmi, ale i pěšáky gentrifikace: nejdříve někam přijdou umělci, kteří například z chátrající fabriky vytvoří kulturní centrum, čtvrť začne přitahovat jejich kamarády, po nich přijdou další zvídaví průkopníci a časem i střední třída usrkávající flat white za 75 Kč. Ceny ve čtvrti se zvyšují, a pokud si umělci včas nezařídí vyšší příjem, třeba z provozu kavárny, dlouhodobý pronájem nebo rovnou koupi své fabriky, musí se spolu s chudými pakovat zase o dům dál. To vše ukazuje, jak dvousečná tahle změna je – a že není možné vinit za ni ty, kteří prostě jen hledají levnější místo pro bydlení nebo jiné aktivity. Není to ani tak problém kulturní jako systémový. I když vedlejších faktorů může být celá řada (například i klimatická změna, která v rámci měst položených na břehu moře nově činí atraktivnějšími výše položené lokality), nakonec se stejně vždy dostaneme k jednomu faktoru. K neúprosným pravidlům kapitalistického trhu. A k tzv. financializaci bydlení, kterou bychom mohli stručně charakterizovat jako změnu v nahlížení na bydlení, ze kterého se místo prostředku pro uspokojení základních lidských potřeb stává investice, která se bude stabilně a krásně zhodnocovat.
Cyklopruhy, barber shopy, nebo zaplivané putyky?
Pro někoho je změna města pozitivní: ulice jsou uklizenější, přibývá cool podniků, farmářských trhů nebo cyklopruhů, zraky bohatších neuráží pohled na lidi na okraji společnosti. Pro jiného znamená příchod spekulantů a zničení kulturní diverzity a autentičnosti čtvrti. Záleží, na jakém okraji vlastnického spektra se nacházíte: vlastníci nemovitostí se naopak mohou těšit, že hodnota jejich budov, pozemků nebo bytů utěšeně roste.
Zajímavý je pohled na gentrifikaci a rasismus. Z případů ze zahraničí víme, že jsou propojené: například když se v roce 2005 prohnal New Orleansem hurikán Katrina, kvůli kterému musela své domovy opustit téměř polovina tamních obyvatel (cca 250 000 lidí), mnuli si developeři a politici ruce. Místo toho, aby umožnili vysídleným lidem návrat, rozposílali je do jiných měst. A pro další příklady nemusíme jít daleko: Karlín býval vždy dříve romský a teprve po povodních se začal měnit v dnešní vybělenou kancelářskou čtvrť – pro stávající obyvatele povodní poškozených domů se prostě nehledalo místo v té samé čtvrti a místo toho se čekalo na lukrativnější nájemníky a obyvatele.
Sám nejsi nic
S tím vším se pojí otázka, zda a jak lze proti postupující gentrifikaci bojovat. Jak zaručit, abyste se vy nebo váš hausprojekt nestali hřebíčkem do rakve své čtvrti?
Jistě by se dalo zapálit pár pečlivě vybraných aut, aby střední vyšší třída viděla, že pro jejich vyvoněné bouráky v tomto sousedství není místo. Občasný výstřel z plynové pistole na dvorku také může vyděsit ty, kteří by rádi zapustili kořeny v téhle klidné a doposud dostupné čtvrti. Jedno populární video doporučuje strategické rozmisťování odpadků, graffiti nebo psích hovínek. Konec vtípků.[1]
Bohužel je to frustrující, ale výrazná změna v oblasti bydlení přijde jedině ruku v ruce se společensko-ekonomickou změnou. A co mezitím? V rejstříku tradičnějších politických organizací je více nástrojů: od kampaní proti privatizaci přes lobbování za zákony zaručující dostupné bydlení až po volbu těch správných politiků. Pro antiautoritářské kolektivy nebo jedince platí jediná, trochu otřepaná, ale stále funkční rada: organizuj se. Sám nejsi nic, a to platí i v tomto případě. Poznejte své sousedy, zajímejte se o to, co se okolo vás děje.
Příkladem úspěšného komunitního boje může být ostravská Bedřiška, londýnská koalice nejrůznějších radikálních skupin Radical Housing Network nebo slavné španělské hnutí proti evikcím. Například na letošní Vzpurné Praze, kam byli pozváni nájemníci z iniciativ Moje Písnice, Snesitelné bydlení v centru Prahy nebo Ferona – proti bezohlednému developmentu, mohl každý vidět, jak pestré mohou aliance občanů být a že boj proti developerům a kapitálu nutně nemusí být předem prohraný.
Poznámka:
1] Kdo si myslí, že osoba, která tento článek napsala, vybízí k násilí proti majetku nebo lidem, je neskutečně hloupý nebo si potřebuje vykázat činnost při chytání nebezpečných levicových extremistů. Tak tomu totiž není.
Adéla
Tato úvaha původně vyšla v časopisu Existence, jehož aktuální číslo je věnováno sdílenému bydlení.