Jako další příspěvek přinášíme rozhovor s členy a členkami kolektivu Sdílené domy. Dozvíte se v něm mimo jiné, co už se nám v kolektivu povedlo udělat, jaké před námi ještě leží výzvy nebo co byly největší překážky v našem snažení.
Můžete na úvod stručně představit váš kolektiv?
Náš kolektiv v současnosti tvoří deset lidí různého věku i zaměření. Dali jsme se dohromady původně jako parta lidí, která chtěla bydlet spolu, to bylo asi před osmi lety. Už od začátku nás inspiroval německý model Mietshäusersyndikatu (MHS, Svaz nájemního bydlení), sítě, která v současnosti sdružuje už přes sto projektů komunitního sdíleného finančně dostupného bydlení. A po celou dobu fungování kolektivu je naším hlavním cílem utvořit podobnou síť sdílených domů i v Česku. Domy by měly být ve společném vlastnictví družstva a sítě, bydlení v nich bude nájemní a z nájmů se budou splácet úvěry a přímé půjčky, za které se dům koupil. A samozřejmě je naším cílem koupit si sdílený dům a společně v něm bydlet.
Fungujete tedy už relativně dlouhou dobu, dům ale ještě nemáte, v jaké jste teď fázi?
I když to tak nevypadá, během těch let fungování kolektivu jsme udělali celkem dost práce. Vzhledem k tomu, že u nás podobné projekty nejsou, musíme celý systém v podstatě vymýšlet od začátku. Můžeme se sice v otázce fungování podobné sítě inspirovat u zmíněného MHS, ten ale funguje na úplně jiném právním pozadí. U podobné sítě je zásadní zajistit, aby dům, který v rámci kolektivu koupíme, v podstatě zmizel z realitního trhu a zabránilo se tak spekulacím s ním. Musí tedy být nemožné ho prodat nebo ho jinak „komercializovat“ – třeba v něm místo finančně dostupných bytů udělat kanceláře nebo módní obchody a těžit z nájemného. Během uplynulých dvou tří let jsme proto pracovali na stanovách, které by tohle zajistily, a hledali jsme, jaká právní forma by pro nás byla vhodná. Nakonec jsme se rozhodli pro sociální družstvo, a to jsme taky letos založili. I když se to zdá jako pouhá formalita nebo uspokojení byrokratického molochu, mělo by to do budoucna zajistit, že domy v rámci naší zamýšlené sítě budou opravdu sloužit lidem, a ne kontům spekulantů. Bez hotové právní formy jsme taky ještě nemohli hledat vhodný dům – banka by nám nepůjčila, realitky na to taky koukají jinak, když se baví s oficiálním družstvem, nebo za nimi přijde banda nadšenců.
V současnosti tedy pomalu začínáme hledat objekty, které by byly pro náš kolektiv vhodné. Vznikli jsme s tím, že chceme bydlet v Praze. Situace s realitami je tu ale natolik pokroucená, že nás to možná donutí trochu své plány pozměnit a minimálně první dům koupit někde mimo Prahu. Zatím je to ale otevřené.
Vymezuje se nějak váš kolektiv, co se týče politického přesvědčení, nebo k vám může každý?
Velká část našeho kolektivu pochází z antiautoritářského prostředí, část z nás má anarchistické přesvědčení. Jako kolektiv se snažíme fungovat co možná nehierarchicky, vymezujeme se proti sexismu, rasismu a dalším druhům útlaku. Tyhle názory proto musí sdílet i případní zájemci nebo zájemkyně o členství.
Jak se tyhle postoje a názory projevují ve fungování vašeho kolektivu?
Fungujeme podobně jako další antiautoritářské kolektivy na principu rovného hlasu. Snažíme se na schůzkách dát prostor všem, i těm, kdo třeba nejsou ve svém projevu zrovna průrazní a hlasití. Zároveň se s tímhle přístupem a politickým pozadím snažíme seznamovat nové členy a členky, kteří by to měli ideálně sdílet také, případně by měli být ochotní to akceptovat a postupně přijmout. Zní to možná trochu sektářsky, ale vzhledem k tomu, že spolu chceme sdílet dům, je třeba brát v potaz i to, že spolu budeme trávit hodně času a řešit hodně věcí. A je náročné kromě konfliktu vycházejícího z běžného soužití řešit ještě ideologické problémy s někým, kdo si třeba myslí, že by se vládnutí a rozhodování mělo nechat jen silnějším jedincům. Sice to občas znamená, že mezi sebe nevezmeme každého nebo že náš přístup a politické pozadí může někoho odradit, zatím jsme ale přesvědčeni, že se to v budoucnu bude hodit.
Co se vám za dobu fungování už povedlo a co byla naopak největší překážka?
Jak už jsme říkali výše, velký milník jsou hotové stanovy. Vytvořit je tak, aby odpovídaly současnému zákonu o obchodních korporacích, bylo zdlouhavé a namáhavé, takže to byla i největší překážka. Konzultovali jsme je s několika právníky, včetně jednoho z autorů tohohle zákona, a během procesu jsme museli změnit i samotnou družstevní formu. Nakonec jsme se rozhodli pro sociální družstvo, samotná praxe však potvrdí, jestli je tato forma nejvhodnější.
Další překážkou je zmiňovaná cenová situace v Praze. Uvidíme, jestli se s tím prostě smíříme a pokusíme se sehnat to neuvěřitelné množství milionů, které by dům stál, nebo se Prahy vzdáme a koupíme dům třeba na severu Čech, kde podobný objekt může stát i desetkrát méně (!). Znamenalo by to i to, že bychom ho mohli splatit o hodně rychleji a nemuseli bychom pořád řešit, kde vzít peníze. V současnosti to v naší skupině řešíme a zjišťujeme, kdo z nás by byl ochotný z Prahy odejít, a kdo ne. Zároveň pokukujeme po vhodných městech, řešíme třeba i to, jaká tam je politická situace nebo kulturní scéna. Zatím jsme absolvovali jeden společný výlet, byli jsme na průzkumu v Ústí nad Labem, kde jsou ceny nemovitostí opravdu řádově nižší než v Praze.
Problémem taky je, že už jako kolektiv fungujeme relativně dlouhou dobu. A i když celou tu dobu pořád na něčem pracujeme, může se někdy zdát, že se k cíli rozhodně neblížíme. Občas tak zažíváme menší či větší vyhoření. Navíc jsme ještě nedosáhli žádného hmatatelnějšího výsledku, naším největším úspěchem jsou zmiňované stanovy, což je ale pro mnoho lidí jen podružná věc, která je spíš vedlejším efektem shánění domu.
Abychom jen nenadávali, musíme vyzdvihnout naše mezinárodní kontakty. Spolupracujeme s německým MHS, který systematicky pomáhá novým projektům a sítím i ze zahraničí. Taky jsme ve skupině MOBA, která sdružuje východoevropské projekty usilující o dostupné sdílené bydlení. To je pro nás obzvlášť přínosné, protože naše situace, ať už co se týče politické situace v zemi nebo finančního zajištění, je podobnější třeba Maďarsku nebo Slovinsku než Německu, kde peníze bývají často ten nejmenší problém.
Za dobu svého působení jsme taky pořádali celou řadu diskusí a setkání a do mnoha debat jsme zváni jako hosté. Vypíchnout bychom mohli naši malou tour po České republice s filmem To je náš dům!, který pojednává o hausprojektech v Německu. Na ně vždy navazovala diskuse. Navštívili jsme takto Brno, Plzeň, Liberec a jedno promítání jsme dělali v pražském CAMPu. Součástí tohoto projektu byla i úspěšná mezinárodní konference s našimi kamarády z Maďarska, Německa a Rakouska, která se konala na podzim 2018 na Fakultě architektury ČVUT. Aktuálně připravujeme setkání s našimi partnery ze sítě MOBA v Praze, jehož součástí by měla být i veřejná diskuse. Na našem facebookovém profilu najdete víc informací o našich veřejných akcích.
Vaším cílem je koupit dům, co všechno předtím musíte ještě udělat?
V podstatě už teď můžeme hledat vhodné domy. Ve chvíli, kdy dům najdeme, začne ten pravý frmol – v době, kdy nám ho realitka rezervuje, budeme mít pár měsíců na to, abychom sehnali peníze. Naším plánem je celkovou částku složit z úspor členů kolektivu, z úvěru od banky a z přímých půjček. To jsou půjčky na menší částky, které si půjčíme od „obyčejných“ lidí, kteří mají našetřené nějaké peníze a úplně nevědí, co s nimi. Samozřejmě by si je mohli uložit do banky, ale my jim dáme lepší úrok než v bance. Ten bude zároveň nižší než úrok, který by nám banka poskytla, kdybychom si půjčili peníze od ní. A také budou moct vložit peníze do projektu, který je jim třeba sympatický. Situace výhodná pro obě strany, skrze ni ještě navíc obejdeme banku (aspoň částečně).
Čeká nás tedy koloběh propagace našeho projektu a oslovování lidí, kteří by nám mohli půjčit peníze.
Hodně se to tedy točí kolem peněz. Může se nakonec stát, že si řeknete, že peníze nesmrdí, kdyby vám je nabídl někdo „pochybný“? A naopak – co kdyby se k vám chtěl někdo přidat, ale žádné úspory nemá?
Naneštěstí hrají peníze v našem projektu opravdu klíčovou roli. O tom, že si necháme dům zaplatit nějakým miliardářem nebo že na něm bude viset cedulka „placeno z fondů EU“, padlo už nespočet vtipů. Zároveň hledáme možnosti, jak získat peníze tak, aby to pro nás bylo co nejjednodušší, a v případě koupě domu v Praze se jedná o částky, ze kterých některým z našich členů a členek jde dodnes hlava kolem. Co se týče pochybných „sponzorů“, je otázka, co si pod tím kdo představí. Kdyby nám měl prachy dávat Křetínský, je jasné, že nad tím ani nepřemýšlíme. Třeba v rakouském Linci, kde vznikl první projekt (Willi*Fred) v rámci tamní hausprojektové sítě HabiTat, natrefili na majitele nemovitostí, který prošel spirituálním zážitkem a rozhodl se konat „dobro“. V jeho případě to tedy neznamenalo odjet do uprchlického tábora nebo jít vařit jídlo do azyláku, ale kolektivu rakouského hausprojektu prodal jeden ze svých domů s malou slevou a místo třech měsíců jim rezervaci protáhl na šest, takže měli víc času sehnat na koupi domu peníze. Na takovýhle „zázrak“ sice nespoléháme, ale po náročné schůzce u třetího piva každý rád hledá co nejjednodušší, i když občas pohádkové řešení. Pokud by se ale něco takového stalo a my měli zvažovat takovou možnost, určitě by to nebylo lehké rozhodování. V kolektivu se každopádně shodneme na tom, že nejdůležitější pro nás je, aby byl projekt skutečně nezávislý a autonomní. To je hranice, kterou rozhodně překračovat nechceme.
Co se týče úspor našich členů, v ideálním případě by bylo fajn, aby každý do projektu něco vložil, máme to i v základních podmínkách členství, ale stejně jako ostatní pravidla to není nic neměnného. Uvědomujeme si, že by bylo nanejvýš trapné dělat finančně dostupné bydlení a podmiňovat ho plnou matrací bankovek. Ani my nemáme všichni našetřenou obrovskou sumu peněz, někdo má míň nebo i nic, někdo víc. Snažíme se však rozložit riziko, které s sebou nese situace, kdy někteří členové a členky mají výrazně větší úspory než ostatní, a v případě totálního průseru a krachu projektu (se kterým počítáme jen jako s nejkatastrofičtějším scénářem) by měli větší ztráty než ti, kdo do něj nedali nic. Od antiautoritářského kolektivu zní tahle ekonomičtina asi celkem paradoxně, co? O penězích se nemluví zrovna příjemně, leckdy se tomu v kolektivu vyhýbáme, ale aspoň základní debatu je třeba mít vyřešenou. Jedno je jisté – nikoho neodmítneme kvůli tomu, že by měl prázdné konto.
Co můžete jako kolektiv nabídnout veřejnosti? Na FB sbíráte peníze od lidí, a určitě někoho napadne, proč by jiným lidem přispíval na bydlení.
Naším cílem není jen si sobecky zajistit bydlení pro naše potřeby. Samozřejmě nějaký dům, kde budeme bydlet, koupit musíme, a na to určitě peníze potřebovat budeme. V domě však kromě klasického bydlení plánujeme i veřejné prostory, kde se budou konat různé akce pro veřejnost, samozřejmě s ohledem na to, jaký prostor zrovna najdeme. Kromě toho by měl být tenhle první dům i základem pro celorepublikovou síť sdílených domů. Dalším kolektivům se stejným záměrem budeme moct nabídnout naše zkušenosti, můžeme jim poskytnout hotovou právní strukturu, můžeme se v rámci sítě navzájem podporovat, a to nejen finančně. V ideálním případě by síť měla mít i vlastní solidární fond. Členové sítě do něj po vzoru německého MHS budou měsíčně přispívat spolu s nájemným, výše příspěvku se bude měnit s ohledem na to, kolik půjček už kolektiv splatil. Z fondu se pak můžou podporovat nově vznikající projekty. Solidární fond sice budeme mít hned od začátku, ale zprvu do něj budeme odvádět spíš menší částky. Abychom měli takovou částku, ze které bychom mohli výrazným způsobem finančně podporovat další projekty, bude se muset naše síť ještě trochu rozrůst.
Fungujete už dlouho a konkrétní dům je stále daleko. Nebojíte se frustrace, vyhoření nebo rozpadu kolektivu v případě, že něco dostupného nebude možné dlouho najít?
Ano, to je určitě riziko. Myslíme si ale, že náš kolektiv je za tu dobu úžasně stmelený a zvyklý se nevzdávat, pokud se objeví překážky. Důležitá je ale péče: shodli jsme se na tom, že se nemůžeme scházet pouze jako pracovní kolektiv, ale také jako parta kamarádů, a že stejně důležité jako makat na našich cílech je trávit spolu čas – ať už na pivu, na koncertě, při společné večeři nebo na výletě. Stejně tak důležité je mluvit o tom, co nás v kolektivu motivuje nebo nás štve.
Komunitní bydlení a družstevnictví u nás má poměrně bohatou tradici, navazujete na ni nějak, případně se vůči ní vymezujete?
Určitě na ni v mnoha ohledech navazujeme, tradice družstevnictví je u nás opravdu dlouhá, první družstvo na světě bylo založeno v roce 1844 v anglickém Rochdaleu, a už v roce 1847 byla v Praze založena první družstevní organizace, Pražský potravní a spořitelní spolek. Vyhovuje nám také, že družstva byla postavená na demokratických principech, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci, kromě toho máme i praktické důvody: družstva jsou například lépe přijatelná pro banky a máme možnost připravit si svoje vlastní stanovy.
Díky této dlouhé tradici v Česku máme obrovskou výhodu oproti našim kamarádům a kamarádkám z některých jiných postkomunistických zemí, kde kolektivy, jako je ten náš, možnosti družstevnictví teprve objevují a musí se potýkat například s nedůvěrou bank, které těmto projektům nejsou ochotné půjčovat peníze. Popularitu družstev ukazuje i zájem jiných kolektivů o tuto formu spolupráce: na družstevních principech funguje například Sociální bistro Střecha v Praze nebo Tři ocásci v Brně.
Zároveň se ale oproti klasickým bytovým družstvům v něčem vymezujeme. Největším rozdílem je to, že bytová družstva jsou rozdělená na podíly, které někdy mohou být převedeny do osobního vlastnictví, mohou se převádět nebo prodávat. Náš model nic takového neumožňuje. Domy jsou ve společném vlastnictví, které brání rozprodeji bytů i jejich komercionalizaci. Další podstatnou věcí je, že komunitní aspekt se ve většině bytových družstev odbývá jednou za čas členskou schůzí. A to nám nestačí.
Nabíráte ještě nějaké členy? Jak se k vám lidé můžou přidat?
Členy pořád nabíráme, dopředu ale každému říkáme, že než budeme mít dům, je před námi pořád ještě kupa práce, kterou je třeba udělat, a tak nestačí jen to, aby člověk chtěl bydlet komunitně. Podmínky přijetí můžou někomu připadat přísné, po lidech chceme, aby něco dělali, což pro někoho nemusí být úplně příjemné.
Setkali jste se už s podobnými pokusy u nás?
Ano, už od devadesátých let se různé skupiny snaží realizovat různé typy komunitního bydlení – od baugruppe, která je spíš doménou zajištěných, přes žití ve squatech, komunitní bydlení v pronajatých domech až po něco, co se hodně podobá našemu modelu. O ten se pokoušeli naši soudruzi z anarchistických kruhů, a i když udělali velice úspěšnou benefici v berlínském Köpi, o mnoho dál se bohužel nedostali. Komunitní bydlení v pronajatých nemovitostech může fungovat (a také v některých případech funguje) velice dobře, ale obyvatelé těchto projektů jsou vystaveni libovůli pronajímatele, který se může po vypršení smlouvy snadno rozhodnout pro jiné využití svého bytu či domu. Momentálně se nám ozývají lidé z Brna nebo z Ostravy, kteří se zajímají o podobný model: je velice vzrušující vidět, jak se naše myšlenka šíří dál a jak inspiruje ostatní aktivní lidi v Česku. V lednu plánujeme otevřenou schůzi, na kterou se můžou přijít podívat všichni, kteří se chtějí o tématu dozvědět víc.
Určitá propagace vašeho projektu už před časem proběhla médii. Co bylo jejím účelem a jaký byl ohlas?
Ano, jednalo se o jakési první vlaštovky zájmu médií o nás, cílenou kampaň na získávání podpory a například přímých půjček budeme teprve rozjíždět. Účelem bylo informovat veřejnost o tom, že v bydlení existuje alternativa a že se jí snaží být náš projekt. Co se týká ohlasů, setkáváme se především s pozitivními reakcemi, lidé nám fandí a zajímají se o to, co děláme, případně o možnosti zapojení nebo podpory. Jsou zde i lidé skeptičtí, kteří nevěří, že zvládneme náš projekt realizovat, ale těm chceme ukázat, že když opravdu napneme síly, možné to je.
Rozhovor vyšel v novém čísle časopisu Existence, jehož hlavním tématem jsou hausprojekty.