Oslovili jsme naše kamarádky a kamarády, kteří bydlí ve sdíleném domě nebo bytě, jak jim tato forma bydlení vyhovuje a jaká může mít naopak úskalí. Přinášíme vám první část naší ankety. V druhé části se můžete těšit na odpovědi z jednoho sdíleného domu, které byly tak obsáhlé, že jim věnujeme samostatný příspěvek.
1. Můžeš nám popsat, v jaké formě sdíleného bydlení v současnosti bydlíš?
2. Jaká má pro tebe sdílené bydlení pozitiva?
3. A jaká negativa?
(někteří se drželi položených otázek, někteří odpovídali spíše volněji)
Bydlím v malém sdíleném domě s malou zahradou se třemi dalšími ženami. Dům jsme já a moje sestra zdědily po našem otci, který zemřel asi před dvaceti lety. Bydleli v něm různí lidé, já tu teď bydlím dva roky. Všechny patříme mezi FLTI (zkratka označující osoby, které se identifikují jako ženy, lesby, trans nebo intersex), náš dům je tedy čistě ženský.
Co se týče formy, není to hausprojekt v pravém slova smyslu. Všechny tam platíme nájem, opravdu nízký nájem. Nájem, který jsme se sestrou z toho domu měly po celá léta. Platím ho i já a všechny, které tu bydlí. Bydlení je tu sice hodně levné, ale není to hausprojekt v tom smyslu, že by nějaký kolektiv dům vlastnil. Dům patří mně a mé sestře, a jsme to my, kdo platí všechny účty a podobně. Způsob, jakým bydlíme, se ale hausprojektu hodně blíží. Sdílíme totiž opravdu hodně. Sdílíme všechno naše jídlo, občas spolu chodíme na akce, společně se taky bavíme o různých politických záležitostech.
To je pro mě velká výhoda. Sdílíme všechno jídlo, takže jídlem moc neplýtváme, vlastně skoro vůbec, protože to vždycky všechno sníme. Celkem často spolu vaříme i jíme, skoro nikdy nechodíme někam do fastfoodu. To je fakt velká výhoda. Kromě toho je to ekologické a taky levnější, vaříme toho vždycky víc.
Velká výhoda je taky to, že prostě nejsi sama, jednak na všechny úkoly spojené s domem, ať už je to vaření, úklid nebo další věci, a jednak po emocionální stránce. Proto si bydlení ve sdíleném domě opravdu užívám.
Sice chci mít svůj vlastní pokoj, ale obývák a kuchyň ráda sdílím, můžeš se tam s ostatními potkat a pokecat, vyměnit si zážitky a tak dál.
Nevýhodou je, že někdy nemáš moc prostoru jen pro sebe. Takže když máš náladu být sama a třeba tři dny se s nikým nevidět a s nikým nemluvit, nejde to. Musela bych kvůli tomu prostě odejít z domu. Nemůžeš spolubydlícím jen tak říct, aby na tebe tři dny nemluvily, to by bylo fakt divný. A další nevýhodou je samozřejmě to, že může docházet ke konfliktům ohledně uklízení a podobných povinností. Bydlela jsem před nějakou dobou v jiném hausprojektu a tam tohle bylo opravdu velké téma a přinášelo to všem neustálý stres.
(Kaefi, Berlín)
- Žiju ve sdíleném bytě s dalšími sedmi až devíti lidmi.
- Pro mě osobně to přináší pozitiva v podobě intenzivního kontaktu s lidmi, co mám rád, sdílení těžkostí i radostí a takovou „smečkovitou“ identifikaci.
- Za negativní považuju především dost malou porci soukromí, neustálej bordel v kuchyni a těžko se realizující společný projekty a změny.
(spolubydlící ze Žižkova)
Bydlím ve sdíleném bytě, bydlíme tu čtyři lidi. Pozitiv je hodně, neumím teď moc přemýšlet o spolubydlení bez kontextu karantény, kdy společně chodíme na nákupy, vaříme a střídáme se ve vytváření zábavy, jako jsou kvízy na různá témata. I před karanténou jsme sdíleli výdaje za společné věci – jídlo, toaleťák a tak. V domě nás bydlí několik spřátelených bytů, půjčujeme si ingredience na vaření nebo žebříky a staráme se o vnitroblok, kde máme kompost. Negativa jsou spojená s komunikací, což je asi případ většiny lidí. Měli jsme tu třeba dlouhý večírek, který si přála jen polovina spolubydlících. Nebo máme různé představy o úklidu, každý si asi všímá jiných míst nebo je spokojený s jinou úrovní uklizenosti. Ale stejně nás beru jako rodinu a mám pocit, že takové bydlení už se opakovat nebude.
(Monika, Praha)
- V současné době bydlím ve sdíleném bytě 5+1. Dohromady tu bydlí čtyři lidi a dva psi. To znamená, že každý má svůj pokoj a sdílíme kuchyň a jednu společnou místnost.
- Vzájemná výpomoc, rozdělení pravidelných úklidů na čtyři sekce, občasné společné obědy nebo večeře.
- Žádná negativa na současném bydlení nevidím. Z předchozích sdílených bytů můžu zmínit jednu nevýhodu, a to situace, kdy nevíš, s jakým člověkem do spolubydlení jdeš. Stalo se mi, že jsem předtím toho člověka neznal, a až po tom, co jsme spolu začali bydlet, se ukázal v ne zrovna dobrém světle.
(Pueblo, Praha)
- Aktuálně bydlím ve sdíleném bytě s čistě ženským kolektivem. Většina z nás se znala už docela dlouhou dobu předtím, než jsme se sestěhovali. Některé z nás se tam stěhovaly po vyklizení squatu Klinika.
- Sdílené bydlení může být občas trápení, když má každý jiné návyky, například když přijde na mytí nádobí a uklízení, ale pro mě jsou tohle malichernosti v porovnání s tím, že bydlím s blízkými kamarádkami, s kterými ráda trávím čas, skvěle si uvaříme a navzájem se podpoříme, když nám není dobře. Samozřejmě je to občas náročné, protože o vztahy se musí pečovat, ale sama ani ve dvou bych už nikdy bydlet nechtěla!
(Maruška, Praha)
Bydlím v Praze na Jarově v co-housingu o 10 lidech a 2 kočkách. Máme jeden dům, který má 5 pater a malou zahrádku, 7 „soukromých“ pokojů a jedno celé patro se společnou kuchyní a obývákem. Společně sdílíme velkou část jídla a provozujeme kulturní platformu Kočka v tašce. Jinak má každý z nás svou práci a scházíme se jednou týdně v celém kruhu na společnou večeři, řešení praktických věcí a sdílení toho, jak se máme.
Nikdy jsem neměla ten sen o domečku za Prahou, muži, dvou dětech, psu a hypotéce. Takže tohle je pro mě způsob, jak žít víc podle svých představ, mít blízko k lidem, žít s menším dopadem na životní prostředí – všechno tohle co-housing umožňuje.
To, co se v co-housingu ušetří ve financích, musí člověk investovat v jiné formě – věnovat se komunitě, vztahům, aktivně řešit svůj shit. Někdy máme období, kdy je všechno krásné a funguje jakoby samo. Jindy je to fakt náročné a nejde se jen tak sbalit a utéct, tím by se nic nevyřešilo. Je to forma blízkého sdílení s lidmi a ta vyžaduje i velkou emoční vyspělost. A někdy je to prostě trochu moc i na mě. Ale ani přes tyhle občasné propady bych neměnila.
(Míša, Praha)